svalbard

expediční plavba na špicberky

Po 15 letech opět sedím v letadle do Longyearbyenu, hlavní osady norského souostroví Svalbard. Tentokrát však nikoli s partou kamarádů na trek, ale pracovně. Je teprve květen, v podpalubí mám lyže a chystám se na expediční loď nabízející veškerý komfort a schopnou plout ledovými poli. Plavba je týdenní, očekávání zejména vidět to, co si na treku člověk nepřeje, ledního medvěda a dostat se na místa vysněná z polárnických knížek, ale jinak nedostupná: do nejsevernějšího trvale obydleného místa na zemi, osady Ny-Ålesund, odkud startovaly dobrodružné výpravy k severnímu pólu: vzducholodě Norge (1926) a Italia (1928) českým čtenářům známá díky Františku Běhounkovi a do zátoky Virgohamna na ostrově Dansköya, kde stál Andreého balónový hangár a na hranici mořského ledu pack-ice a pokud okolnosti umožní, užít si ještě trochu lyžování.

Vyplouváme. První bod programu je povinný, bezpečnostní školení s vestami, polárnickými obleky a záchrannými čluny. Hned u první večeře začíná být jasné, že mě čeká týden bezprecedentního obžerství. Plujeme celou noc i když noc je nocí jen na hodinkách, slunce díky polárnímu dni svítí stejně intenzivně jako v poledne. Obavy z mořské nemoci jsou bezpředmětné, hladina je celý týden klidná a loď vybavena moderním hydraulickým systémem. Probouzíme se u monumentální ledovcové bariéry Lilliehöökbreen zrcadlící se v mořské hladině. Hradba hor, nekonečně odstínů modré a tvarů ledových ker. Dávný, dětský sen, vidět právě tohle, splněn. Fotit by tu šlo do nekonečna.

Na odpoledne přejíždíme fjord do Ny-Ålesund. Naše loď kotví uprostřed fjordu, na břeh se přesouváme čluny Zodiac. Jestli je Longyearbyen velmi zvláštní adresou, pro Ny-Ålesund to platí dvojnásob. Osada se skládá z pár baráků, většina slouží jako vědecké stanice nebo jako ubytování pro vědce z celého světa, několika historických budov a památek: muzeum, nejsevernější koleje světa, po kterých se přepravovalo uhlí od dolu do přístavu, což stále připomíná i několik vozů a parní lokomotiva (těžba byla ukončena po důlním neštěstí v roce 1962), hotel Nordpol z roku 1919, který sloužil jako ubytování pro horníky a samozřejmě i nejsevernější pošta světa. Tedy spíše opuštěný poštovní úřad, ale pohledy opatřené populárním razítkem, odtud lze poslat dodnes. Schránka na místním mini krámku se suvenýry se vybírá jednou týdně, když sem přiletí zásobovací letadlo z Longyearbyenu (letenku není možné komerčně zakoupit). Hlavní památkou je však socha Amundsena a přistávací stožár, od kterého vzlétly obě vzducholodi k severnímu pólu, Norge i Italia. Památník obětí vzducholodi Italia je ve správě italského námořnictva. Samotný stožár je sice pouhých několik set metrů za posledními domy, ale již za cedulí označující oblast, kam se nesmí bez zbraně, medvěd se může objevit kdykoli a vyloučeno to není vlastně ani v osadě samotné. Jakkoli to na první pohled není zřejmé, platí zde, zdánlivě doslova na konci světa, velmi striktní pravidla kontrolovaná sysselmesterenem, tedy špicberským guvernérem, který na souostroví zastupuje norského krále a státní moc. Úřad v sobě integruje záchranné složky, ochranu přírody, policii, povoluje expedice do odlehlých oblastí. 

Na konec května je neobvykle teplo, slunce pálí, taje. Celé souostroví je permafrostem, voda se nevsakuje, pláně se postupně proměňují v bažiny a bahniska, proto je také všude zvykem se zouvat (na poštu, do obchodu, do kostela). Ačkoli jdeme v holinách a sněžnicích, ani tak není vyloučeno propadnout se do vody a nabrat horem. Dominantou Kongsfjordu je hřeben či trojvrchol "Tre Kroner" neboli Tři Koruny. I okolní ledovce nesou královská jména jako Kongsbreen (Králův ledovec), Dronningfjella (vrchol Královny), Kongskappa (Králův plášť) atd. Zpod sněhu trčí různé předměty odkazující na důlní minulost. Cokoli staršího roku 1946 je na celém souostroví předmětem památkové ochrany a je zakázáno se toho dotýkat. Zejména se to týká hrobů, ke kterým není dovoleno se ani přibližovat, klimatická změna v permafrostu způsobuje problémy, půda taje a vydává co bylo hlubuko v zemi. Po kratší vycházce po okolí se vracíme do přístavu a čluny na loď, kterou opustíme Kongsfjord směrem dále na sever. Cestou vyzvedáváme družstvo, které místo návštěvy Ny-Ålesundu absolvovalo první skiapovou túru.

Přes noc jsme se opět posunuli dále na sever, do Magdalenafjordu. Opět je úplně jasno, bez slunečních brýlí se nedá ani vyjít na palubu. Je tu chladněji, sněhové podmínky se rapidně zlepšily, vlivem jarního slunce je vidět poměrně dost samovolných lavinových sesuvů. Vyloďujeme se u pozůstatků velrybářské stanice a vydáváme na do okolí, na sněžnicích nebo lyžích. Míříme podle fjordu k čelu ledovce, kde jsou idální podmínky pro tuleně, kteří zde loví na dírkách a ty pak zase lední medvědi, obezřetnost je tedy na místě. Mořský led je místem nejvyšší pravděpodobnosti setkání s králem Arktidy. Je úmorné vedro, vzít si jen litr čaje bylo fatální podcenění situace. Po nastoupání máme výhled na ledovec i zátoku. Sníh se proměňuje ve firn, ale i pro sjezd jsou stále dobré podmínky. Odpoledne se na člunech Zodiac vydáváme na protější břeh, kde se vyvaluje kolonie mrožů. Majestátní a přitom ideální zvířata na pozorování, sotva se občas převalí. Z jejich klů má ale respekt i lední medvěd.

Navečer plujeme dále na sever do Fuglefjordu (Ptačí fjord). Ti štastnější (vybavení výkonnou optikou) spatří prvního ledního mědvěda. Zakotvíme přes noc, do rána medvěd prý fjord neopustil, takže se můžeme vydat pouze na vyjížďku čluny Zodiac, ale nikoli vystoupit na břeh. Další medvěd se objeví odpoledne i na náhradním místě a tak oceňujeme zejména kvality lodní kuchyně. Příbuzní si ale můžou oddychnout, vždycky jsem si myslela, že sem jednou potáhnu saně a budu hladovět, nikoli hodovat, nepočítala jsem s tím, že v Arktidě přiberu!

Hlavním cílem pátého dne je dosažení pack-ice (driftového ledu). Pack-ice je fenomén popisovaný všemi polárníky v Arktidě. Stěží si lze představit nehostinnější a zrádnější prostředí než právě pack-ice. Led se neustále pohybuje vlivem proudů, proto se polárníci často i přes obrovské ušlé vzdálenosti vlastně nikam nedostali, současně praská a láme se, což může nastat i v noci pod stanem. Překonávání kanálů je největší nesnáz, ale ono stačí přetahovat saně přes hradby nakupeného ledu. Dále směrem k pólu je led kompaktnější, okraj do kterého jsme vjeli vydává doslova strašidelné zvuky. Na okraj ledové bariéry naráží vlny stejně jako na mořský břeh, interferují, led se houpe a duní o boky lodi. Vjetím do pack-ice současně překračujeme 80. rovnoběžku. První lodí, která se dokázala dostat podstatně severněji byla až roku 1895 Nansenova loď Fram speciálně zkonstruovaná tak, aby ji led nerozlámal a mohla zamrznutá driftovat směrem k pólu. O sto let později se sem už může dostat téměř kdokoli během několika dní. Asi po hodině pack-ice opouštíme a vracíme se k břehům Svalbardu. 

Plavba dále na východ je v tuto dobu ještě blokovaná ledem, který nedokáže lámat ani naše loď. Míříme do Björnfjordenu, tedy Medvědího fjordu. Medvědím se stane doslova, další loď rádiem hlásí medvěda, vlastně medvědici se dvěma medvíďaty. Vylodíme se do člunů a staneme svědky kruté události, která k životu těchto šelem patří. Objeví se samec. Samci medvíďata ohrožují, aby se samice byla ochotna opět pářit. Samice se snaží medvíďata zachránit útěkem do moře, ve vodě lední medvědi neútočí a samec opravdu odejde. Bohužel jsou ještě příliš malá a zatím neumí plavat. Zoufale na ně volá, nakonec je vytáhne na břeh, obě se utopila. 

Skialpinisté večer ještě stihnou výšlap. Vrátí se sice vyhladovělí pozdě v noci (slunce stále praží jako v poledne), ale nadšení. O to víc mě mrzí, že jsem nebyla s nimi, sjezd prý nebyl náročný a byl by zvládnutelný i na mých BC lyžích.

Dansköya a Amsterdamöya, tedy Dánský a Amsterdamský ostrov, další místa kudy kráčela historie. Na severním okraji Dánského ostrova leží zátoka Virgohamna, kde v roce 1897 stál Andreého hangár před startem na přelet severního pólu balónem. Ambiciózní expedice financovaná švédským králem (motivovaná politickým pozadím dosáhnout alespoň nějakého úspěchu aby vše neshrábli Norové a Angličani). Občas je označována za nejtragičtější polární výpravu dějin, ztroskotala pouhé tři dny od startu a po několika měsíčních útrap za záhadných a dodnes nevysvětlitelných okolností všichni tři účastníci umírají na nejvýchodnější výspě souostroví, ostrově Kvitöya (Bílý ostrov). Příčinami katastrofy se v posledních letech intenzivně zabývala švédská spisovatelka a lékařka Bea Uusma, své hypotézy publikovala v knize Expedice: Můj milostný příběh. 

Přímo v zátoce Virgohamna se bohužel vylodit nesmíme, je kulturní památkou, vystupujeme na protějším Amsterdamském ostrově. Dopoledne přejdeme nízké sedýlko od ledovce Retziusbreen a kolem jezera Gjöavatnet pojmenovaného podle první Amundsenovy lodi Gjöa. Na pobřeží leží obrovské množství naplaveného dřeva, které sem je unášeno proudy ze sibiřských řek. Odpoledne přejíždíme na protilehlý cíp ostrova, do bývalé velrybářské stanice Smeerenburg založené dánskými a holandskými velrybáři roku 1619. Dávnou historii připomíná i informační panel, patrné jsou základy staveb vykukující zpod sněhu. Stěží si lze představit podmínky, ve kterých tito lidé v 17. století museli pracovat. Populace velryb se bohužel nevzpamatovala dodnes. Opět pociťujeme sílu jarního sluníčka, oceňuji větší plochu dobře nesoucích lyží vůči sněžnicím, které se ostatním boří tak, že občas někdo opět nabere i do holínky. Sníh promísený s plážovým pískem je dost netradiční terén. Smutné je množství naplavených odpadků, které doputuje až do těchto zeměpisných šířek. Vyčistíme alespoň kilometr pláže, ale na jak dlouho?

Během noci jsme se přesunuli zpět na jih, do St. Jonsfjordenu. Obloha se zatáhla, sněhu rapidně ubylo, lyžovat už tu moc nejde. Vyšlápneme pěšky na výhled nad další ledovec. Společnost nám dělají mláďata soba špicberského, kteří jsou ve srovnání se svými příbuznými ve Skandinávii menšího, zavalitějšího vzrůstu a dožívají se nižšího věku, většinou uhynou hladem poté, co si zcela obrousí zuby o kamení, které jsou nuceni přežvykovat v zimě, kdy není dostupná žádná potrava a současně potřebují zaměstnat žaludek. Přiblížení civilizaci dokládá rovněž první chata. Odvážlivci dopoledne završí společnou koupelí. Odpoledne se vydáváme na poslední projížďku čluny Zodiac k ledovcovým bariérám v závěru fjordu.  

Poslední dva dny trávím již samostatně v Longyerbyenu a blízkém okolí, ve vymezeném prostoru kam je povolen vstup bez zbraně nebo kam až místní "doporučují" bez ní jít, což je na nejbližší kopce, ale nikoli až za hranu, kam již není vidět z města odkud jsou svahy na pohyb medvědů monitorovány. Přesto je mi výše nad domy, daleko za oficiálními cedulemi, trochu ouzko. Městečko se od minulé návštěvy v roce 2007 dost proměnilo, část byla zasažena lavinou, budují se mohutné lavinové bariéry, vyrostly nové hotely, díky speciálnímu statusu tu žije více cizinců než v pevninském Norsku (ze zemí mimo EU, kteří by na pevnině potřebovali pracovní povolení). Velmi příjemná atmosféra je ve zdejším kostelíku, který je současně neformálním místem setkávání, lze zde posedět u krbu, čaje, knih nebo WiFi (vše zdarma). Než přijdou maminky s batolaty na cvičení, mladičká paní farářka mi ještě zahraje na klavír. V místních krámcích je možné si pořídit kůži a oděvy z tuleně či ledního medvěda. V době, kdy sem zajíždí obrovské zaoceánské lodě pro tisíce pasažérů, si toto zboží zřejmě své kupce najde. Stihnu i návštěvu muzea polárních expedic, polární základny JČU, faux pas s odloženým batohem a lyžemi před letištěm odkud mi volají a upozorňují na nebezpečné zavazadlo ačkoli obojí stojí venku, mimo budovu, 200 m od kempu, kde trávím poslední dvě noci. Tedy spíše noc, druhého dne stan bourám o půlnoci na odlet 2:25. Zatímco na mnoha laponských letištích vládnou stále ještě ospalé poměry a nějaké zavazadlo opřené zvenku o budovu by nikoho nevzrušovalo, Longyerbyen kam většina lidí přichází na krátkou dobu za vysokými výdělky většinou z Oslo a míří sem tisíce movitých turistů, funguje jinak. Večer v Praze v tramvaji cestou domů ve třicetistupňovém vedru, se mě několik lidí zeptá, kde že se ještě lyžuje, ale na podobné dotazy jsou milovníci studených krajů zvyklí.