Nebezpečí a podmínky hor Severu

Nebezpečí hor Severu (Laponsko)

Hory Skandinávie se od všech ostatních evropských pohoří liší téměř ve všem. Zatímco Alpy či Kavkaz jsou podstatně vyšší a strmější, Skandinávské pohoří a všeobecně rizika spojená s pohybem v severské krajině jsou jiná. 

Léto

Červenec – půlka září: ačkoli je červenec nejteplejším měsícem, bývá ještě hodně sněhu a velmi vysoký stav vody, který může mnohá místa činit neschůdnými. Na severu jsou šílená hejna komárů, pobyt venku bez moskytiéry je nemožný. Velkou výhodou však je půlnoční slunce. Vyrazit do hor již v červnu vůbec není dobrý nápad, místy může jít doslova o život kvůli propadání do sněhu a vody (proboření do prudké vody pod sněhem nebo do „pasti“ ze vzduchové kapsy). Srpen, zejména jeho druhá polovina, je ideální dobou. Začátek září má pak výhodu, že už je spolehlivě po komárech a krajina se nádherně zbarví. V období před příchodem prvního sněhu je rovněž nejnižší stav vody v řekách a od začátku září začíná být pozorovatelná polární záře. Morušky dozrávají začátkem až v půlce srpna, borůvky v druhé polovině a brusinky zhruba druhý týden v září. Houby jsou v létě všude. Vše značně záleží na nadmořské výšce a severní šířce. První sníh lze za polárním kruhem nad 1500 m očekávat již v polovině srpna, od začátku září od cca 1000 m a s astronomickým nástupem podzimu už kdekoli, překvapit ale může i v červenci. Sezónní chaty jsou většinou otevřené od začátku července cca do třetího týdne září, ale začátek i konec sezóny se podle místa může lišit až o měsíc. Bílá zima obvykle přichází v průběhu října, na lyže nebo skútr většinou lze vyrazit od začátku listopadu, ale není to pravidlem, sněhová pokrývka ještě nemusí být dostatečná. Období Vánoc je temné a mrazivé, nejnižší teploty bývají obvykle v lednu, ve Finsku a Švédsku můžou i denní teploty klesnout hlubuko pod -40 (v Norsku jen ve vnitrozemí Finnmarky, norské pobřeží má mnohem vlhčí, teplejší zimy a menší teplotní výkyvy díky Golfskému proudu). Zimní lyžařská sezóna je vůči zbytku Evropy posunutá, na severu začíná zhruba v půlce února, v horách až od března a trvá do konce dubna, čemuž odpovídá zimní otvírací doba chat. Nejlepším obdobím je druhá půlka března a začátek dubna, kdy už není příliš mráz, ale ještě netaje. Pak opět přichází zhruba měsíc trvající období, kdy se pro tání nedá jít skoro nikam a následně se vylíhnou komáři, čímž se rok uzavře. 

Rizika léto 

• Brodění: varování – mnohé mosty jsou v Laponsku sezónní a termín umístění mostu vrtulníkem není pevný, ale podle aktuálních podmínek. Informace bývají k nalezení na webech místních horských spolků, obvykle pouze ve švédštině/norštině, často jen jméno potoka a termín stažení mostu nebo třeba že nějaký vzala voda. Týká se zejména národních parků Sarek a Padjelanta, ale třeba i jižního Norska. Mosty jsou na turistických trasách přes valnou většinu toků, v divočině mimo turistické cesty jich je minimum, ale ty, které se odvážejí, jsou na místech, kde je přebrodění zcela nemožné. Stahují se i samoobslužné veslice přes jezera, která jsou bez lodi nepřekonatelná a nelze je ani obejít (týká se i Kungsleden).

Zásady při brodění: vždy brodit v botech (pevné sandály s uzavřenou špičkou, případně s neoprénovými ponožkami) a s holemi, před vstupem do vody rozepnout všechny popruhy na batohu (bederní a prsní), abychom se v případě krize mohli batohu zbavit, hůlky naopak navlíknout do poutek proti uplavání. V silnějším proudu brodit čelem k proudu, případně se více osob drží. Mírně tekoucí vodu lze přebrodit až do hloubky ke spodnímu prádlu, prudce tekoucí může být velmi riziková již ke kolenům. V prudší vodě je třeba počítat s proudem se pohybujícími (letícími) kameny. Zrádné mohou být i tekuté písky, do kterých se jde probořit, v lepším případě přijít pouze o botu. 

• Sněhová pole (strmá s rizikem uklouznutí a dlouhého „projetí se“, obvykle někam do suti nebo podemletá vodou, stav lze těžko odhadnout a vodu jinde nelze přejít). Některá sněhová neroztají během celého léta nebo se proměňují v čistý led, můžou se hodit nesmeky.

• Bažiny severu si mnoho lidí moc neumí představit. Podmáčený terén je skoro všude, na značených trasách všechny bažinaté úseky překlenují dřevěné chodníky, je jich mnoho set kilometrů. Mimo značené cesty není z mapy vždy jednoduché odhadnout, zda si v močálu „jen“ namočíme boty nebo je bažina neprostupná, lze se v ní tedy utopit v bahně a písku. Projít většinou lze bažiny, ve kterých rostou alespoň nějaké vrbičky, jejichž větve terén zpevňují, neschůdné bývají „louky“ žluté trávy. V terénu, kde už hrozí natečení horem, se vyplatí přezout do sandálů (s uzavřenou špičkou proti větvím) včas, stojíce v bahně s batohem na zádech, už to nejde. Sobi jsou pohybu v bažinách a sněhu přizpůsobeni, co projde sob, neprojde člověk.