Nebezpečí a podmínky hor Severu

Nebezpečí hor Severu (Laponsko)

Hory Skandinávie se od všech ostatních evropských pohoří liší téměř ve všem. Ačkoli jsou Kavkaz a Alpy podstatně vyšší a strmější, Skandinávské pohoří a všeobecně rizika spojená s pohybem v severské krajině jsou jiná a podceňována z neznalosti. Zatímco hlavními nebezpečími při pohybu evropskými velehorami jsou zejména pády, laviny, případně bouřka, na Severu číhají nebezpečí odlišná a to nejen v horách. Naopak bouřky jsou naprosto ojedinělé a pády mají na celkovém počtu obětí také relativně malý podíl. Následující řádky platí zejména pro Laponsko, ale víceméně se vztahují i na hory jižního Norska.

Podmínky během roku

Léto (červenec – půlka září): ačkoli je červenec nejteplejším měsícem, bývá ještě hodně sněhu a velmi vysoký stav vody, který může mnohá místa činit neschůdnými. Na severu jsou šílená hejna komárů, pobyt venku bez moskytiéry je nemožný. Velkou výhodou však je půlnoční slunce. Vyrazit do hor již v červnu vůbec není dobrý nápad, místy může jít doslova o život kvůli propadání do sněhu a vody (proboření do prudké vody pod sněhem nebo do „pasti“ ze vzduchové kapsy). Srpen, zejména jeho druhá polovina, je ideální dobou. Začátek září má pak výhodu, že už je spolehlivě po komárech a krajina se nádherně zbarví. V období před příchodem prvního sněhu je rovněž nejnižší stav vody v řekách a od začátku září začíná být pozorovatelná polární záře. Morušky dozrávají začátkem až v půlce srpna, borůvky v druhé polovině a brusinky zhruba druhý týden v září. Houby jsou v létě všude. Vše značně záleží na nadmořské výšce a severní šířce. První sníh lze za polárním kruhem nad 1500 m očekávat již v polovině srpna, od začátku září od cca 1000 m a s astronomickým nástupem podzimu už kdekoli, překvapit ale může i v červenci. Sezónní chaty jsou většinou otevřené od začátku července cca do třetího týdne září, ale začátek i konec sezóny se podle místa může lišit až o měsíc. Bílá zima obvykle přichází v průběhu října, na lyže nebo skútr většinou lze vyrazit od začátku listopadu, ale není to pravidlem, sněhová pokrývka ještě nemusí být dostatečná. Období Vánoc je temné a mrazivé, nejnižší teploty bývají obvykle v lednu, ve Finsku a Švédsku můžou i denní teploty klesnout až pod -40 (v Norsku jen ve vnitrozemí Finnmarky, norské pobřeží má mnohem vlhčí, teplejší zimy a menší teplotní výkyvy díky Golfskému proudu). Zimní lyžařská sezóna je vůči zbytku Evropy posunutá, na severu začíná zhruba v půlce února, v horách až od března a trvá do konce dubna, čemuž odpovídá zimní otvírací doba chat. Nejlepším obdobím je druhá půlka března a začátek dubna, kdy už není příliš mráz, ale ještě netaje. Pak opět přichází zhruba měsíc trvající období, kdy se pro tání nedá jít skoro nikam a následně se vylíhnou komáři, čímž se rok uzavře.

Rizika léto

• Brodění: varování – mnohé mosty jsou v Laponsku sezónní a termín umístění mostu vrtulníkem není pevný, ale podle aktuálních podmínek. Informace bývají k nalezení na webech místních horských spolků, obvykle pouze ve švédštině/norštině, často jen jméno potoka a termín stažení mostu nebo třeba že nějaký vzala voda. Týká se zejména národních parků Sarek a Padjelanta, ale třeba i jižního Norska. Mosty jsou na turistických trasách přes valnou většinu toků, v divočině mimo turistické cesty jich je minimum, ale ty, které se odvážejí, jsou na místech, kde je přebrodění zcela nemožné. Stahují se i samoobslužné veslice přes jezera, která jsou bez lodi nepřekonatelná a nelze je ani obejít (týká se i Kungsleden).

Zásady při brodění: vždy brodit v botech (pevné sandály s uzavřenou špičkou, případně s neoprénovými ponožkami) a s holemi, před vstupem do vody rozepnout všechny popruhy na batohu (bederní a prsní), abychom se v případě krize mohli batohu zbavit, hůlky naopak navlíknout do poutek proti uplavání. V silnějším proudu brodit čelem k proudu, případně se více osob drží. Mírně tekoucí vodu lze přebrodit až do hloubky ke spodnímu prádlu, prudce tekoucí může být velmi riziková již ke kolenům. V prudší vodě je třeba počítat s proudem se pohybujícími (letícími) kameny. Zrádné mohou být i tekuté písky, do kterých se jde probořit, v lepším případě přijít pouze o botu.

• Sněhová pole (strmá s rizikem uklouznutí a dlouhého „projetí se“, obvykle někam do suti nebo podemletá vodou, stav lze těžko odhadnout a vodu jinde nelze přejít). Některá sněhová neroztají během celého léta nebo se proměňují v čistý led, můžou se hodit nesmeky.

• Bažiny severu si mnoho lidí moc neumí představit. Podmáčený terén je skoro všude, na značených trasách všechny bažinaté úseky překlenují dřevěné chodníky, je jich mnoho set kilometrů. Mimo značené cesty není z mapy vždy jednoduché odhadnout, zda si v močálu „jen“ namočíme boty nebo je bažina neprostupná, lze se v ní tedy utopit v bahně a písku. Projít většinou lze bažiny, ve kterých rostou alespoň nějaké vrbičky, jejichž větve terén zpevňují, neschůdné bývají „louky“ žluté trávy. V terénu, kde už hrozí natečení horem, se vyplatí přezout do sandálů (s uzavřenou špičkou proti větvím) včas, stojíce v bahně s batohem na zádech, už to nejde. Sobi jsou pohybu v bažinách a sněhu přizpůsobeni, co projde sob, neprojde člověk.

Rizika zima

• Extrémní mráz. Klima je sušší, díky tomu jsou mrazy subjektivně mnohem lépe snášeny, ale současně jsou zrádné, rychle lze přijít k omrzlině. Boty nesmí být těsné, důležité jsou dostatečně teplé rukavice a náhradní rukavice a čepice. Už mírný vánek je velmi pocítit. Nejčastější jsou omrzliny prstů na nohou i rukách, ale i obličeje (uši, nos, líce). Zhruba do konce března je dobré s sebou vozit kuklu a sjezdařské brýle. Mrazem křehnou plasty, odchází baterie (mít zálohu v papírové mapě), zrádné jsou zipy, hůře lepí pásy a opravovat cokoli při -15 za silného větru je velmi nepříjemné. Malá chyba (zapomenutá část výbavy) může být fatální.

• Proboření do ledu. Největší zrada! Ačkoli jsou Seveřané s rizikem mnohem lépe obeznámeni, každoročně dochází k mnoha úmrtím pod ledem, nejčastěji na sněžném skútru, ale i na lyžích a bruslích. Nejrizikovější jsou regulované vodní plochy, ale nebezpečná místa jsou i na jezerech a samozřejmě řekách. Ani měsíce trvající mrazy nejsou garancí, led může mít na většině vodní plochy tloušťku přes metr, ale jinde být slabý působením proudů, např. mezi ostrovy. Záleží i na způsobu zamrznutí, pokud brzy nasněží, nestihne se vytvořit tak kvalitní led, sníh působí jako izolant. Metr sněhu na jezeře není zárukou kvality ledu, bezpečné by měly být značené cesty pro skútry.

Prevence: nechodit sám a ve skupině se sledovat! Zjistit si, kde je nebezpečný led (uvedeno na některých typech map, případně se zeptat místních). Dívat se kolem sebe, nepřecházet blízko přítoků a jakékoli otevřené vody, trhlin, dodržovat rozestupy, mít vyprošťovací bodce a vodotěsně zabalené náhradní oblečení a spacák.

• Laviny, jen pro málo oblastí jsou dostupné lavinové mapy s vyznačením rizikových míst a obvyklých lavinových drah, dostupná bývá pouze předpověď pro danou oblast.

• Prašan: díky trvale nízkým teplotám na severu během zimy sníh „nezhutní“. Nad hranicí lesa jej zpevní vítr, ale v lesích zůstává celou zimu prašan, který se může bořit při běžné délce lyží i nad kolena, bez lyží až na podklad. Kvůli prašanu je pohyb ve vyšších polohách a horách často podstatně jednodušší než ve vegetaci (tím je zrádné hlavně Finsko kde mnoho lidí mylně očekává jednodušší terén než ve Švédsku a Norsku).

• Bílá tma je jev, který se sice vyskytuje i u nás, ale v Čechách se mi nikdy nestalo, že bych skutečně nepoznala na čem stojím a kde jsou hrany. Za takové situace se na lyžích lze pohybovat v podstatě jen po rovné pláni, velmi snadno se dá někam nečekaně spadnout.

• Skútry jsou skvělá věc, ale také nebezpečná zbraň, která se může přiřítit odkudkoli z lesa klidně 90 km/h. Za každých okolností byste měli být vidět na dostatečnou vzdálenost, za tmy mít světlo a výrazné reflexní prvky ze všech stran a označit tak i stan a materiál, který přes noc leží venku.

Celoročně

• Odlehlost, nedostupnost mobilních sítí. V Sareku jakožto nejodlehlejším území Evropy může být cesta za signálem až na 3 dny pochodu náročným terénem. Na švédských chatách bývá nouzová vysílačka „hjälptelefon“, ze které lze volat pouze na policii, v Norsku nic takového není, ale míst bez signálu je mnohem méně a Finsko je GSM sítí pokryto velmi dobře, signál není na pár místech na severu Laponska a většinou stačí vylézt na nejbližší kopeček. Jedinou satelitní sítí spolehlivě pokrývající Laponsko je Iridium.

• Organizace záchranných akcí: v horách žádné země nefunguje nic jako horská služba, vše řeší policie. Vrtulníky záchranných služeb jsou velmi řídce rozmístěny a pokud zraněný nevyžaduje urgentní lékařskou péči, nemá nárok na jeho nasazení, je nutné volat vrtulník komerční (znát čísla) a mít dostatečnou rezervu na jeho zaplacení (kartou) a vhodné pojištění, ze kterého bude taková záchrana zpětně proplacena (v zimě se díky skútrům mnoho věcí obejde bez vrtulníku). Stejně tak k ošetření do nemocnice je třeba se dopravit taxíkem. Nemocnice může být z nejvzdálenějších míst i několik set kilometrů, převezeni můžete být i do sousední země (nejčastěji z nejsevernějších částí Finska do Norska).

• Místní názvy mohou mást, na mapách a v popisech se objevují sámské verze i norské a švédské přepisy, což může vést k nedorozumění.

• Magnetická deklinace, střelka kompasu za polárním kruhem má již významnou odchylku vůči geografickému severu.

• Terén: při pohybu mimo značené cesty bez zkušeností s danou oblastí není z mapy jednoduché poznat jak bude terén prostupný. Jsou místa velmi jednoduchá, ale i velmi obtížně schůdná až neprůchozí. Zrádné jsou různé příkré srázy k potokům, extrémně hustá vegetace apod.

Zatímco u nás, v alpských zemích, ale i Rusku je zvykem obětem hor stavět památníčky, kapličky, symbolické cintoríny, na severu tato tradice není, což může vést k mylnému dojmu, že se tam skoro nic nestalo, rozdíl je pouze kulturní, stejně jako na kopcích na severu neuvidíte kříže ani jiné symboly. Není ani zvykem turistu varovat před čímkoli co by se mohlo stát, myslete na to.