Bezlepkář na cestách

Bezlepkář (celiak) na cestách

Je to komplikace, ale ne neřešitelná. Spousta věcí platí stejně jako doma - vysvětlovat, vysvětlovat, obrnit se trpělivostí, nepřipadat si jako že obtěžuji ale zároveň být podezíravý, zda při výrobě jídla nedochází ke kontaminaci lepkem. Snažit se, ale nezbláznit se z toho.

• země, kde se nedomluvím - co nejpodrobněji rozepsaná cedulka v místním jazyce. Začít od jednoduššího, nesmím mouku, chleba. Dále že to obsahují i další potraviny, u nichž je třeba prohlédnout složení. Škroby v rozvojových zemích moc nechápou. Upozornit na omáčky, kečupy, olej ve kterém se smaží, kontaminaci nástrojů. Vždy se ujistit, zda personál rozumí, "no wheat" často zaměňováno za "no meat, vegetarian"

• vypsat si v místním jazyce a písmu všechna slova, která indikují lepek a můžou se objevit na obalech potravin

• v rizikovější zemi vždy vlézt do kuchyně, bývá to mnohem menší problém ze strany personálu, než se dožadovat vstupu do kuchyně v Evropě a udělat si názor, zda je provoz bezpečný nebo ne, případně na celou přípravu dohlédnout

• organizace expedice tak, aby šlo co nejvíce jídla vzít z ČR, zřízení depa, kde se potraviny vyzvednou např. po týdnu v nějakém bodě, přes který se pojede. Dovézt ty potraviny, které bude na místě problém sehnat.

• co jde sehnat všude: ovoce a zelenina, sýr, vejce, konzervy rybiček, rýže

• hlásit do všech ubytování předem a nechat si potvrdit při příjezdu, že o tom vědí, lhůta u aerolinek je min 24 hodin, někdy i 3 dny předem (bezlepková strava často není dostupná na vnitrostátních a někdy i kratších letech po Evropě)

• situace mimo Evropu: rusky mluvící svět včetně středoasijských republik tuto dietu celkem chápe a jde vysvětlit alergii na "pšeničnaja muka", celkem bez problémů byl Omán (tam vaří Indové rýži), složitější zbytek arabského světa, Izrael a Srí Lanka a největší problémy v Japonsku kvůli komunikaci a Turecku, kde je mouka technologicky naprosto ve všem a v rýži je těstovina.