Ázerbájdžán

Cestovatelské dojmy z Ázerbájdžánu

Postsovětské země máme rádi, zejména ty horské ve Střední Asii a na Kavkaze, a tak došlo i na mnohem méně navštěvovaný Ázerbájdžán. Jaká byla očekávání a realita?

První překážkou jsou víza. Tedy ne že by bylo složité online vyřízení, ale samozřejmě za poplateček. Zůstávají tak s Turkmenistánem, Ruskem a Běloruskem posledními postsovětskými zeměmi, které ještě víza nezrušily. Jinak jsme si moc jako v postsovětské zemi nepřipadali, snaží se co nejvíce přiblížit Turecku. Všude jsou dvojí vlajky, azerské a turecké. Sovětské stopy v architektuře jsou minimální, žádný socialistický realizmus nečekejte, vše odkazuje na Turecko. Okázalý nevkus, laciné napodobeniny kamene, honosná křesla, všechno z plastu, dřevotřísky. Naprostým vrcholem nevkusu jsou svatební paláce. A hlavně mizerná údržba a úklid. Luxusní nové záchody, po zemi papíry které se mají házet do koše, který ale chybí a plavající v bažině od spršky. Opravdu čistý záchod je světlou výjimkou. Samostatnou kapitolou je Baku, pulzující moderní velkoměsto s velkorysou moderní architekturou a pěkně opraveným historickým jádrem. Město bohužel trpí trvalými dopravními zácpami. Benzín v době naší cesty (říjen 2025) se pohyboval kolem 15 Kč/litr, takže autem jezdí všichni a všude. Kvalita silnic je velmi různá. Na benzínkách nebyl vzduch, i s takovou prkotinou se musí do servisu. Země, která není úplně chudá, ale moc se neumí o věci starat.

Velkého Kavkazu má sice Ázerbájdžán ne moc velký kousek, ale za návštěvu stojí. Vznikají tu první značené trasy spojující horské vesničky, některé dostupné osobním autem, jiné jen čtyřkolkou. Většinou jsou to celkem nenáročné úseky úbočími hor po pěkných pěšinách. Tady rozhodně potenciál je, vesničky jsou moc pěkné a lidí tu ještě moc není. Velkým zážitkem je i samotný příjezd autem. Charakter hor je úplně jiný než v Gruzii, zajímavé jsou hluboké kaňony. Část je pohraničním pásmem s Ruskem, do zóny jsme nevstoupili, takže zkušenost s řešením povolení nemáme. Dost problém byl sehnat kartuši, outdoor obchodů po Baku se na netu sice pár najde, ale nikde nebyla v sortimentu a na emaily nereagovali. Nakonec zafungovala místní outdoorová CK a komunikace přes messenger. Obchůdek byl schovaný ve 2. patře zcela neoznačeného domu vlastně u někoho doma. Další zajímavou trekovou oblastí je zřejmě NP Göygöl s bizardní horou Kepez dagi. Dole u jezera to bylo takové typicky postsovětské, nevkusné megastavby a zákaz pěšího přístupu k jezeru, k hornímu jezeru jezdí vyvolení autem. Pěší značené cesty do nižších hor s hezkými lesy jsou i nad Šeki.

Lidé  a služby. Dost zásadní problém byla komunikace. Ruština se ztratila, angličtina jí zatím nenahradila. Kvůli komunikaci a bezlepkové dietě, která se nedala vysvětlil, jsme nebyli ani jednou v restauraci a i sortiment potravin byl takový poněkud podivný, bezlepkový produkt ani jeden ani ve velkém supermarketu. V sousední Gruzii již bezlepkové věci jsou. Bylo vidět, že turistů ještě není moc, v horské vesničce Qriz nám večer přišli místní nabídnout nocleh doma. Bylo jasné, že v noci asi bude mrznout a celá vesnice viděla, že máme kojence. Stany už stály a bohužel bychom se nebyli domluvili, tak jsme milé pozvání odmítli. Srdečných lidí bylo opravdu dost. Na venkově je ještě občas k vidění "starý svět", hospoda, kde chlapi sedí u čaje, hrají šachy nebo domino, nechybí ruský ščot (počítadlo). Dost nás zaskočily pro nás přehnaně emocionální reakce na dítě - doteky a dokonce líbání bez našeho souhlasu. Několikrát něco dost zásadně nefungovalo. Dvě ubytování rezervovaná přes Booking v Baku nás prostě nepřijala, resp. první nepřijalo, druhé nemělo rezervaci a sice volná kapacita byla, ale fotky z webu a realita se tak lišily, že jsme raději rychle odjeli. Selhalo i několik myček aut, v jedné měli mít otevřeno, byl tam i borec, ale prostě se mu nechtělo pracovat, tak nás vyhodil. Vstupy do památek jsou pro cizince násobně vyšší. U země, do které se platí za víza a není ani úplně chudá, nám to nepřišlo úplně pochopitelné. Vliv islámu je slabý, žen s šátkem minimum, alkohol k dispozici všude. Přesto jsme viděli dost málo řidiček, žádnou policistku a v hospodách téměř výhradně muže. Nápojem číslo jedna, je stejně jako v Turecku čaj.

O politice nevíme o mnoho víc, než všeobecně známé věci z médií. Zaujalo nás několik věcí: běžící zprávy v ruštině v jednom z ubytování, reportáž z Ukrajiny. Jako pro-ruský kanál to opravdu nevypadalo, zda se něco výrazněji otočilo až po sestřelení azerského letadla ale netušíme. Po trati z Baku (Teheránu) podél Kaspiku k ruské hranici jezdí velké množství nákladních vlaků, ruské vozy. Co v nich je ale netušíme. Po celé zemi jsou bannery a pomníky hrdinů karabašských válek z let 2020 a 2023. Každá vesnice má své oběti, menší městečko už desítky. Většinou na nich jsou mladí kluci kolem dvaceti let. Do Karabachu se jet nedá, u silnice směřující tím směrem už byly varovné cedule před minami.

Suma sumárum, Ázerbájdžán bych doporučila tomu, kdo má rád Turecko a chtěl by vidět "bratříčka". Nečekejte vyložené pecky, ale zem, která ještě není příliš turistická a to je jednou z hlavních předností. Azerský Kavkaz je pak ideální pro ty, kdo hledají pohodové nenáročné treky spojující hory s rázovitými vesničkami. 

Fotogalerie