Kam vyrazit v Laponsku?

Švédsko

Kungsleden

Kungsleden neboli Královská cesta je díky nenáročnosti a marketingu hlavním trekovým magnetem severního Švédska, průvodce lze sehnat i v korejštině, ale vlastně vůbec není třeba. Celková délka je asi 440 km, zdaleka nejfrekventovanější a nejpopulárnější je úsek nejsevernější z Abiska ke Kebnekaise (110 km). Abisko, Lapporten (Laponská brána) a Kebnekaise jsou populární lákadla a je velmi jednoduché, rychlé a levné se sem dostat (z letiště v Kiruně). V létě je v tomto úseku třeba počítat s velkým množstvím lidí, chaty můžou být přeplněné, během letních prázdnin mají z kapacitních důvodů i vyšší cenu (asi 600 SEK). V srpnu se zde koná závod Fjällräven Classic, kdy se údolím během tří dnů prožene 2000 lidí a průběžně je na trase zásobují vrtulníky, nemalá část jsou Asiaté (doporučuji se termínu závodu vyhnout). Celá Kungsleden je perfektně značená, není na ní třeba brodit a je tedy vhodná i pro začátečníky (potkat tu lze opravdu lidi na jejich prvním treku v životě). Všechny jižnější úseky, tj. od chaty Singi (kde většina turistů odbočí ke Kebnekaise aby trek ukončila v Nikkaluoktě) už je třeba překonávat jezera a to buď na motorové lodi za úplatu (pokud seženete převozníka) nebo na samoobslužných veslicích se systémem tří lodí, tj. pokud přijdete na břeh, na kterém je loď jediná a nepřijde nikdo z protisměru, musíte veslovat 3x a jednou z toho druhou loď táhnout. Při odchodu na jednom břehu zůstává loď jedna, na druhém dvě, ale je zakázáno odejít a nenechat ani jednu loď! Utáhnout loď je na hraně ženských sil a za špatného počasí nelze jet vůbec, voda v jezerech je ledovcová, můžou být slušné vlny, jede se napříč až 4 km. Po sezóně jsou lodě uklizeny, řídí se aktuálními podmínkami (podle počasí). Kromě menších jezer je v cestě ještě přehrada, přes kterou jezdí trajekt, rovněž sezónní. Jižní úsek z Kvikkjokku je jediný, kde nejsou chaty v denních vzdálenostech, a proto je taky nejméně chozený. Na jeho začátku je opět potřeba nechat se převézt (za úplatu) přes deltu řeky v Kvikkjokku. Doprava z nejjižnějšího cípu v Hemavanu je náročnější, je zde sice letiště (Hemavan/Tärnaby), ale nelítají sem společnosti jako SAS a Norwegian, ale pouze malá vrtulová letadla společnosti Anapola. Nejbližší mezinárodní letiště je v Umeå. 

Pozor: Mimo Kungsleden se vzdáváte značení, mostů (jsou ještě v několika údolích na spojnicích chat, ale ne všude), dřevěných chodníčků přes močály a snadné dostupnosti pomoci, protože mobilní signál v horách není téměř nikde.

Kebnekaise

Nejvyšší hora Švédska a celé Euroasie severně od polárního kruhu. Má dva vrcholy, jižní je turisticky dostupný (bez lezeckého vybavení), severní nikoli. Když jsem byla na Kebnekaise poprvé, byla udávaná výška vyššího jižního vrcholu 2114 m (leží na ledovci) zatímco nižší severní, který je skálou měl (a stále má 2097). Poprvé v létě 2018 a znovu 2019 v důsledku veder a odtávání ledovce severní vrchol převýšil jižní. Na vrchol (od chaty Kebnekaise Fjällstation) vedou dvě cesty, turistická západní a ledovcová s ferratou východní. Obě jsou náročné na fyzičku, ta přes ledovec má menší převýšení, nemusí se lézt přes další vrchol nahoru a padat do sedla. Suma převýšení západní cesty je téměř 1900 nastoupaných metrů, cesta trvá asi 10 - 12 hodin. Jde se sutí, cesta je značená a pokud není mlha, tak jasná. V jednom úseku je párkrát třeba použít ruce, ale nic těžkého. Posledních asi 50 výškových metrů je po ledovci na špičku, občas se stává, že odtaje sníh a tento úsek se promění v čistý led, pak na vrchol nelze vystoupit bez maček (aktuální stav budou vědět na chatě, kde mačky lze i půjčit). Na vrchol samotný se vejde max. 10 lidí, je to maličká plošinka značně exponovaná na obě strany. Výhled je trochu omezen severním vrcholem.

Národní park Sarek

Sarek je po právu přezdívám poslední evropskou divočinou bez jakýchkoli stop lidské činnosti díky nejpřísnějšímu režimu ochrany přírody, je nejstarším NP Evropy (vyhlášen již 1909) a druhým nejstarším na světě. Ochrana zahrnuje i bezletovou zónu, dovnitř parku smí tedy vrtulník jen v případě záchranné akce. Jako důsledek pravidel ochrany přírody zde nejsou a nesmí být vybudovány žádné cesty, informační cedulky, mosty - potoky a řeky je třeba přebrodit, valná většina parku není pokryta mobilním signálem, bez satelitního telefonu to může být pro pomoc až 3 dny cesty náročným terénem. Charakterem krajiny připomíná spíše Aljašku, podle toho se mu i přezdívá. Terén je velmi proměnlivý: pohodové horské louky, ale i houští téměř na mačetu vyrůstající z bažiny, tekuté písky s rizikem utonutí, suť, sníh. Místy lze urazit až 5 km za hodinu, jinde sotva stovky metrů, znalost terénu je velmi důležitá. Klima je chladné a vlhké, je zde rozsáhlé zalednění, nejvyšší hora Sarektjåkkå (2089 m) je i druhou nejvyšší horou Švédska. Nachází se zde geologický unikát, poslední nunatky, neboli izolované štíty vystupující z ledovce (původního pevninského) mimo Antarktidu, Svalbard a Grónsko. V Sareku leží nejkrásnější evropská říční delta se systémem jezer a neprostupnými močály, o to krásnější je pohled na tato území zhora. Nesnáze a náklady jsou odměněny opravdu jedinečnou drsnou přírodou s obrovskou pestrostí kombinující velehory s unikátními biotopy v údolích na relativně malém území. Díky zákazu lovu je i domovem největších evropských losů, ale i medvědů, rosomáků, rysů, polárních lišek a sobích stád. Nijak omezen není pohyb pěších a lyžařů, v celém Sareku ale platí zákaz jakýchkoli sportovních akcí a splouvání vodních toků a to i na kajacích donesených na zádech! 

Doprava je zdlouhavá a drahá z Kiruny i Luleå, autobusy mají speciální vyšší "horský" tarif, nejdražší je překonání jezer, případně se využívá vrtulník na hranice parku. 

Padjelantaleden

Padjelantaleden je charakterem cesty velmi podobná Kungsleden, jen podstatně méně známá v zahraničí (nikoli ve Švédsku). Jak název napovídá, jedná se o magistrálu národním parkem Padjelanta, který je rozlohou největším švédským národním parkem a rozkládá se mezi Sarekem a norskou hranicí (Sarek tedy obchází ze západu). Na rozdíl od Sareku zde nejsou tak vysoké a skalnaté hory a ledovce, ale spíše pláně a pastviny na náhorních plošinách. Ochrana přírody je vůči Sareku mírnější, odpovídá všem ostatním parkům, díky tomu tudy může vést turistická stezka s chatami. Celá trasa "od silnice k silnici", resp. úvodní lodi k cílové lodi (nevesluje se - motorová loď, opět sezónní) je 140 km. Doprava na začátek a z konce je podobně nákladná jako do Sareku. Přes bažiny vedou dřevěné chodníčky, cesta je perfektně značená, chaty v denních vzdálenostech. Je tu podstatně méně lidí než na Kungsleden.

Norsko

Lofoty, Vesterály a Senja

V severním Norsku nejvíce táhnou bizarní tvary štítů na souostroví Lofoty, Vesterály a ostrově Senja. Lofoty díky své popularitě v hlavní letní sezóně trpí zaplavením turisty, ale jak to tak bývá, ti se koncentrují hlavně na nejpopulárnějších místech jako Å - Moskenes - Reine, vesnička Nusfjord díky UNESCO, vyhlídka Reinebringen, pláž Kvalvika nebo muzeum Lofotr. Skvělým pomocníkem pro plánování túr je stránka 68north. Pokud se vydáte na přechod Lofot, doporučuji se vyhnout úseku podél Reinefjordu/Forsfjorden do Vindstad od elektrárny, 3 km podél moře jsou extrémně nepříjemné (přelézání boulderů, prodírání hustým křovím - 3 km půjdete klidně 3 hodiny).  

NP Rago

Obliba národního parku Rago u českých turistů je fenomén asi díky kombinaci hezké přírody a velmi dobré dostupnosti z páteřní silnice E6, chodí se zde obvykle dvoudenní okruh. Borovicové lesy, skály a hlavně vodopád vytékající z jezera překlenutý visutou lávkou. Rago sahá až k hranici se Švédskem, kde navazuje NP Padjelanta.

NP Svartisen-Saltfjellet, Junkerdal, Láhko, Sulitjelma

Národní parky v oblasti polárního kruhu z nichž většina lidí zná pouze Svartisen podle stejnojmenného ledovce, případně NP Junkerdal, kterým prochází hlavní silnice E6 a leží zde návštěvnické středisko na polárním kruhu. Jedná se o náhodní plošinu táhnoucí se od pobřeží až ke švédské hranici s bohatou sítí chat a značených cest, ale poměrně málo navštěvovanou. Za zmínku stojí např. okolí osady a chaty Beiarn, dostupné i veřejnou dopravou. Dalším vhodným nástupním bodem je železniční stanice Löndsal. Poměrně opomíjenou oblastí, která zatím na vyhlášení národního parku čeká (na švédské straně to bude rozšíření NP Padjelanta) je hraniční masiv Sulitjelma. Hlavní vrchol masivu, Suliskongen neboli Král (1907), turisticky nedostupný, je současně nejvyšší horou Norska severně od polárního kruhu. Ledovce Stuorrajekna a Sállajiegŋa jsou největšími ledovci Švédska s nádhernou stěnou padající do jezera. 

Lyngenské Alpy

Lyngenské Alpy jsou nejsevernějším evropských pohořím alpínského charakteru. Rozkládají se na poloostrově Lyngen východně od Tromsö. Zahraničních návštěvníků sem snad vyjma skialpinistů jezdí poměrně málo, terén je těžký, oproti Sareku je zde méně bažin, více se tu leze (věci není třeba táhnout tak daleko), přechod má skutečně tatranský charakter. Mnoho nástupních míst je dostupných pouze z moře domluvenou rybářskou lodí.

Další zajímavé oblasti a parky

Zatímco Finnmarka je relativně rovinatá, v okolí Fauske, Narviku, Bardu, Tromsö je zajímavých horských oblastí, které stále stojí relativně stranou masového zájmu zahraničních turistů poměrně dost a jsou to místa po silnici relativně snadno dostupná, někde lze vyrazit i na jednodenní výlety ať už pěší nebo na skialpech (veřejná doprava nezajíždí všude a v zimě je ještě omezenější). Díky lepší dostupnosti je zde i mnoho zajímavých lezeckých oblastí. Za zmínku stojí např. národní park Övre Dividalen vklíněný mezi Švédskem a Finskem, případně NP Reisa. Většímu přívalu turistů brání mj. fakt, že norské chaty jsou z valné většiny na klíč. Tak rozsáhlé horské oblasti jako na švédské straně ale v severním Norsku nejsou, civilizace je vždy trochu více nablízku, ale to nic neubírá na kouzlu zdejších rozeklaných hor. Ikonou tohoto kraje je norská národní hora Stetind (hlavní vrchol je přístupný pouze lezeckou technikou, předvrchol lze dosáhnout i turisticky). 

Finsko

Finsko vysoké hory nemá. Tedy má pár kopců, na kterých se dá sjezdovat, ale spíše izolovaných a když už takový kopec někde příroda nadělila, stojí pod ním hotel a na kopec vede lanovka (Levi, Saariselkä, Ylläs, Syöte). Jedinou rozsáhlejší horskou oblastí nad hranicí lesa je okolí nejvyšší hory Halti (1324 m). Letní treky národními parky ve Finsku jsou nenáročné a příliš se neliší od ČR, je zde vynikající síť tábořišť, v národních parcích poměrně systematické značení, občas i schodiště apod. Brodění si lze užít také, v rezervaci Kevo, brodí se mírně tekoucí voda, na březích jsou lavičky na přezouvání a přes řeku natažené lano a kladky. Mimo národní parky kde cesty nejsou je situace složitější spíše z hlediska orientace a bažin. Krajinný ráz asi nejvíce odpovídá Šumavě nebo Jizerským horám.

V zimě je situace trochu odlišná, Finsko je považováno je jednodušší, ale v lesích se mnohem častěji doslova brodí "hlubočák", problém jsou kaňony (stačí relativně nevinný zářez potoka s pár skalkami, na lyžích je takový úsek velmi problematický, můžou se vyskytnout i malé lokální laviny), zrádné jsou potoky podél kterých je často třeba jet, jezera i řeky. Riziko proboření je v lesnaté krajině vyšší než ve velehorách. Sklony sjezdů bývají nižší, málokde je vyfoukáno na led. Nejjednodušší na běžky je přejezd pohoří Pallastunturi, kde bývá valná část cesty upravena rolbou.

Další informace najdete v článku Nebezpečí hor Severu nebo na rozcestníku Laponsko. Pokud byste se se mnou chtěli na Sever vydat, aktuálně vypsané akce najdete pod záložkou Výpravy Laponsko.